Experience Ghana!

Ahoj všem,

tento článek je něco naprosto odlišného do toho, s čím tu přispívám a čemu se věnuji. Berte tento příspěvek jako mé ohlédnutí, potažmo deník na měsíční cestu po zemi, která mi obrátila život vzhůru nohama, dala obrovské zkušenosti a přerovnala životní hodnoty...Ghana.

Jak sem k tomu dostala? Studuji Mezinárodní Teritoriální Studia na Mendelově Univerzitě v Brně, což je studijní obor, který je v kostce zaměřen na ekonomiku, politiku rozvojových zemí. Proto jsem se dostala do programu pod názvem SID, který dal možnost studentům univerzity vyjet do rozvojových zemí na jeden měsíc a pracovat tam na projektu, který by podpořil rozvoj země.

Výběrové řízení se skládalo ze životopisu, motivačního dopisu, ústního pohovoru v angličtině a představení abstractu projektu, který by jsme tam chtěli zrealizovat.

Odlet byl v únoru a návrat byl přesně za měsíc. Před odletem bylo třeba vyřešit poměrně hodně věcí a papírování. Vízum, letenky řešila naše škola, tudíž jsem byla ušetřena cesty do Prahy na ambasádu a papírování. Poplatek je myslím 500 Kč na žádost k vízu. To mi bylo uděleno na měsíc.
Očkování je další důležitý aspekt. Do Ghany Vás nepustí bez očkování na žlutou zimnici. Já jsem si připlatila dále břišní tyfus, žloutenku A+B a meningokoka. Jako bonus jsem zobala anti-malarika. V Ghaně se vyskytuje typ malárie který napadá orgány v těle a nikdy z oběhu nezmizí. Malarika jsem začala brát zhruba 2 týdny před odletem. Musela jsem stanovit den v týdnu a hodinu, kdy budu prášky brát. Ten den by se neměl pít alkohol. Po návratu jsem dobírala malarika ještě tak 2 týdny.

Očkování bylo v docela náročné. Jak z fyzického hlediska, tak i finančně. Nejhorší bylo nejspíš očkování žluté zimnice a břišního tyfusu. Jedná se totiž o živý virus a proto tak může objevit menší nevolnost. Což se u mě stalo. Ty nevolnosti mohou trvat až týden. Celý týden jsem si připadala jako praštěná, slabá, s teplotou a nevytáhla jsem paty z pelechu. Jakmile uběhl týden vše bylo v pořádku :). U malarik jsem žádné problémy neměla, ikdž mě každý strašil, že mi zkolabují játra...nic takového. Samozřejmě je to tlak a nápor, ale nic co by se nedalo zvládnout.




Hlavním městem je Accra a nachází se v západní Africe. Okolní státy jsou Libérie, Pobřeží Slonoviny, Burkina Faso a je to pobřežní stát.

Let byl poměrně náročný, protože odjezd z Brna byl asi ve 3 hodiny ráno do Vídně. Odtud byl v 6 ráno odlet do Amsterdamu, kde jsme měli 6 hodin lay over. Po 6ti hodinách jsme konečně nasedli na letadlo směr Accra. Let trval i s posunem 7 hodin a bylo to pro mě peklo. Byla jsem přetažená, nevyspalá, hladová, bolela mě hlava a cpala jsem do sebe Brufen jako lentilky. Do Accry jsme se dostali až v 11 hodin večer a na hotelu jsme byli o půlnoci. Takže to byl mazec.

Accra je obrovské město, které bohužel nemá strukturu města tak, jak jsme my zvyklí. Takže všude ulice, které vypadají pořád stejně, neustálý traffic který ve skoro 40 stupních není sranda. Přes celé město jsme jeli v dopravní špiččce i klidně 2 hodiny. Vše je ale diametrálně odlišné a byl to pro nás všechny šok. Už jsme byli menšina, na které se všichni nevěřícně dívali, nebo chtěli okrást protože jsme bohatí běloši z Evropy. Samozřejmě je to vyjímka a místní lidé jsou phromně přátelští a pohostinní.

Ghanu jsem procestovala díky tomuto programu od severu k jihu, od východu po západ. Byla to úžasná zkušenost, která mi změnila pohled na svět a dění okolo mě. Nebudu se ani bát tvrdit, že jsem se vrátila opravdu hodně zocelená. Šváby mě nijak nevrzujšují, pavouky odhodím a brouky přežiju :). Jediné co jsem do teď nerozdýchala je můj panický strach z hadů. Spolužačky potkaly na procházce kousek od domů Zelenou Mambu. Od té doby jsem byla paranodiní vyjít někam mimo ulici a koukala jsem se po stromech ( Zelené mamby spí a loví ze stromů, nikdo jejich útok nepřežil a ještě teď je mi z toho mdlo).

Ghanská kuchyně je velmi ostrá, voňavá a plná ryb. Protože nejím ryby a nejím pálivé, tak jsem docela trpěla a celý měsíc jsem přežívala na kuřeti s rýží a rajčatovém stu ( rajčatová majda, lehce pikantní). Zhruba v polovině jsem si na jídlo zvykla a papkala jako nezvedená. Strašně mi teď pravé Ghanské jídlo chybý. Obzvlášť čerstvé ovoce, kokosová voda a místní mňamky.

Ghana je poměrně chudá země, kde jsou obrovské až propastné rozdíly mezi třídami. Jsou tam pouze bohatí lidé, kteří obchodují se zlatem, diamanty nebo jsou podnikatelé a neví co s miliony dělat. Ta druhá verze jsou chudí, co žijí ve slumech a žebrají na křižovatce. Je tedy poměrně složité se s tímto vyrovnat. Musela jsem se srovnat s tím, že nejsem schopná všem pomoci a že také žádné problémy rozvojového světa nevyřeším.

Národní park Mole

Otrokářská pevnost Cape Coast. Odtud z celé Afriky byli posíláni otroci lidí do USA.

Brána svobody postavena po dekolonizaci Ghany.

Konopná stezka - procházka v korunách stromů.

Nejsilnější zážitky jsem si odnesla z každého místa, kde jsem se ocitnula. Od otrocké pevnosti Cape Coast, po krokodýlí farmu kde jsem si osedlala krokouše až po národní park Mole, kde jsem se koupala na safari a sledovala sloní rodinku při koupání.

Celé to bylo nezapomenutlný měsíc, za který jsem vděčná a čerám z toho energii do teď. Tuto zemi jsem si zamilovala.

Pokud máte nějaké otázky a chcete na ně separátní příspěvek, kde na ně odpovím, napiště mi je do komentářů. Velmi ráda na ně odpovím:)

Pac a Pusu

V.